Je to jen vítr

Promítání filmu Je to jen vítr probíhalo v Jungmanově ulici v budově Era Svět. Měla jsem trošku strach, že přijde sedm lidí a bude to poněkud trapas. Ale bylo narváno. Uvádějící Jan Foll, filmový publicista, nás předpřipravil na silný zážitek a mohlo se začít.

 Film byl opravdu silným zážitkem. Empatie, rasismus, poprava morálky. Podlé mých zkušeností, jsou takové všechny maďarské filmy. Maďarové jsou ohromě zajímavý národ, přečetla jsem o nich pár knížek, ale o tom třeba jindy. Dvě hodiny jsem prožívala den jedné romské rodiny. Dospívající dívky, chlapce, matky a jejího nemocného tatínka. Děj jsem vnímala vizuálně, musela jsem. Dialogů tam totiž bylo stěží pět. A jak to tak někdy bývá, čím méně slov, tím lépe. Žádné sestříhané scény, naopak byly tam tak dlouhé záběry jednotlivých scén, že jsem dostala pocit, jako by film plynul opravdu tak, jak je den dlouhý. Konec je velmi smutný, ale zároveň ve vás nechá naději, že hlavní hrdina mohl přežít. To už se nedozvíme, ale já se přikláním k té nejhorší variantě. Přeci jenom, dávno nejsem naivní a viděla jsem jeho rodinu v márnici prostřílenou na cimprcampr.

Konec je prostě takový, jako jsou samotní Maďaři. Smutný, nepochopitelný a opravdu to není jen vítr, co slyšíte venku.

Teď se přiznám, jaký byl hlavní důvod návštěvy filmu. Protože po pravdě, opravdu málo lidí jde dobrovolně na Maďarsko Německé drama o Romech, sedne na židli a dvě hodiny kouká na promítačku, která naštěstí nemručela ani neblikala, ale stále je to promítačka! Eva Zaoralová byl ten hlavnější důvod. Filmová publicistka, ale hlavně porotkyně a mnohokrát i prezidentka porotců hodnotitelů na mnoha festivalech. Pro filmové burany, to jsou festivaly jako ,,ten" v Karlových Varech, v Berlíně, v Cannes a podobných, které ani neznáte. Především získala Medaili Za zásluhy v oblasti kultury. Oprávněnou! Tohle slovo často neříkám.

Začátek diskuze, no vlastně celý průběh diskuze byl trošku rozpačitý. Zbylo nás tam poměrně málo a Pražáci jsou strašně stydlivý obyvatelé. Paní Eva vyprávěla o tom, jak to chodí v porotě, jak se filmy hodnotí. O tom, že v porotě musí občas ustoupit slabší před silnějším a i když nemáte stejný názor, přidáte se k silnějšímu. Zkrátka skoro jako Volání divočiny. Pokud se vyklube více skvělých filmů rozhoduje jen vkus každého porotce. Konečné slovo má ale vždycky prezident a může vybrat úplně jiný film než ostatní porotci. Bohužel jsem si nezapamatovala počet filmů, které musela před festivalem v Karlových Varech vidět, ale bylo to číslo v řádu stovek. To snad napoví, že to není žádný válení s popcornem.