Silvii Dymákovou můžete znát z reportáží na televizi Prima, podílela se na pořadu Soukromá dramata a na mnoha dalších projektech. Její druhý a nejúspěšnější dokument Šmejdi, se dívá na zoubek předváděcím akcím. Že to je dost problematická záležitost se ukázalo masivním zájmem médii a společnosti. Jestli i našich babiček, to ukáže čas. Jak sama Silvie přiznala, nečekala, že se její nový dokument zvrtne do takových rozměrů. Ale co čekala, vždyť z některých ukázek z předváděcích akcí se vám chce i zvracet. Obchodní praktiky lidí zkrátka nekladou meze.
Snad každému přišel do schránky letáček s pozvánkou na báječně strávený den s prohlídkou zámku, obědem zadarmo a se spoustou skvělých věcí, které dostanete také zadarmo. Pokud vám je víc jak 60, pak je to to nejbáječnější co se vám právě stalo. Přemluvte další dědečky a babičky na tento super výlet!
Realita je ale úplně jinde. Do batůžku si nezapomeňte vzít mapu, protože bůh ví, jestli vůbec dojedete do správného zámku. Dále pak lékárničku - obchodníci se nebojí použít cokoliv a oběd, protože je také dost možné, že ten, nejenže nebude zadarmo, ale nemusíte ho dostat vůbec. Ale to nejdůležitější je třicetikoruna, s kterou zaplatíte celý zájezd plus několik desítek tisíci korun, s kterými se rozlučte už předem.
Stále nemohu přijít na to, jaké jsou hnací motory obchodníků, kteří dokáží starým lidem nadávat, ponižovat je, vyhrožovat jim, tlačit je do něčeho co evidentně nechtějí a v extrémních případech je napadat i fyzicky. Motivační ohodnocení je buď velmi, velmi vysoké, nebo mně napadá životní krédo - šmejdy jsem zažil, jak ke šmejdu se ke mně chovali, šmejdem budu.
Samozřejmě jako všechno, i tohle musí mít dvě strany. Nevíme co se děje za dveřmi předváděcích agentur, ale když se jedna jmenuje POHODA a její zaměstnanci jsou schopni křičet na starou paní, že je kráva, tak to má do pohody daleko. Používají slova a jazyk, kterým se chtějí přiblížit starým lidem, oblékají se do obleků, košilí, kravat a vyvonění se odkazují na známé osobnosti aby dali punc zaručenosti právě těm hrncům co si je tak nechcete koupit. Strategie a taktiky mají důkladně propracované a mnohdy ani nepocházejí z jejich hlavy. Proto se znova ptám, co je tou motivací?
Jak jsem již psala, všechno má dvě strany a dokument zde ukazuje i ženu, která jezdí na tyto akce neustále, pořád dokola i přes to, že tvrdí, že na žádnou nepojede. A co víc, na každé si něco koupí. Jenže když řekneme něco si koupit a jedná se o takové předváděčky, znamená to hrnec za 25 tisíc, deka za 8 tisíc, vysavač za 50 tisíc apod.
Logika trhu je taková, že pokud lidé nepřijdou, společnost krachne. Ale staří lidé se cítí samy, potřebují okolo sebe společnost, navíc nikdy nevyhráli a chtějí se ještě podívat na hezká místa. Možná je také závislost na těchto akcích, ale to bychom se pouštěli do hlubokých vod.
Na promítání tohoto dokumentu jsem nebyla v kině, ale zúčastnila jsem se projekce s debatou, která proběhla na závěr. Likešova aula VŠE v Praze, byla narvaná k prasknutí. Sama zde znám jednu studentku, která nám držela místo, ale ti co to štěstí neměli, museli odejít. Byla škoda, že to nebylo lépe zorganizované, lidé před debatou odcházeli a ti co před zahájením odešli, by se třeba zase rádi debaty zúčastnili. Ale věřím, že škola proto udělala vše co mohla.
Debatovala s námi režisérka filmu, Jan Lorman z občanského sdružení Život 90, Ing. Vladimír Velčovský, ústřední ředitel ČOI a ještě jeden mladý muž, jehož jméno jsem si bohužel nezapamatovala.
Nejhlavnějším aktérem pro mě však byl pan Velčovský. Když před nás přišel, tak jsem si ze začátku myslela, že je to jeden z těch, co předvádí hrnce (šaty dělají člověka, ať už chcete nebo ne). Nevím, zda je to mojí zaujatostí proti čemukoliv co jde od státu, ale jeho slova mi přišla prázdná. Dotazy směřovaly především na něj a lidé se ho ptali, jak situaci řeší, kolik to řešení stojí anebo co už vyřešil. Dozvěděli jsme se to, že nám cosi slibuje, neustále odkazoval na dobré výsledky z předchozího období a také na to, že je ve funkci jen několik týdnů. Třeba jsem byla sama, ale nevěřila jsem mu ani slovo.
Film vznikl jako promítačka pro staré lidi v domově důchodců a je tedy trošku nefér kritizovat uměleckou stránku snímku. Vyjadřuje přesně to, co jím bylo myšleno. Sestříhání je výborné, hudba vyjadřuje atmosféru a v divákovi zanechá ty správné emoce, jaké určitě měla autorka na mysli. Konečně se v České republice narodil dokument, který se zabývá opravdovým problémem a hodlá ho řešit.
Je to kolotoč, který se bude otáčet pořád a pořád. Lidé nepřestávají jezdit, firma vidí, že hrnce se skvěle prodávají a tak zakládá dceřinou společnost. A znova, třicet lidí nastupuje do autobusu, pět jich kupuje sadu hrnců, .....
Jediným řešením je - NEJEZDIT.
Žádné komentáře:
Okomentovat