,,Čekárna" jedné paní doktorky

Nevím, zda je to deformace z vystudované zdravotnické školy, ale po dnešním zážitku si takových věcí budu nejspíš všímat ještě více. Ve svých studiích jsem tak nějak proplula praxí v nemocnici a myslím, že vím co je k pacientovi ok, co je málo, co se smí, co se musí a co by se nemělo.
Najít si lékaře, který může přijmout nového pacienta je docela těžké. Najít si pak toho, který má smlouvu s vaší pojišťovnou je někdy nad naše síly. Překonala jsem tedy alespoň první krok a našla jsem doktora s volným místem. Po dlouhém sezení v čekárně se ve dveřích konečně ukázala sestřička a spolu s další paní nás pustila dovnitř. V místnosti byly zamykatelné skříňky s dokumentacemi pacientů a pult s léky v ampulkách, injekčními stříkačkami a jehlami. Řekla jsem tedy sestřičce o svém přání s registrací, dala jsem jí kartičku a ona mi řekla, ať tu počkám. Asi jsem vypadala jako blbec, ale zeptala jsem se jí, jestli mám opravdu čekat tady nebo v čekárně. Na to mi odpověděla, že tady. V té místnosti semnou byla ještě paní, která se zdála být z toho všeho happy. Posadila se na jedinou židli v místnosti a čekala.
Já tam jen stála a v hlavě už mi běžel scénář, co bych všechno mohla dělat, kdyby tu ta paní nebyla semnou a kdybych byla jiný charakter. Na pultu kousek od ampulek ležely dokumentace pacientů a rozepsané recepty pro ně. Mohla jsem se klidně podívat na osobní záznam nějakého pana X. Zjistila bych jeho nemoci, jeho operace, jeho budoucí operace, budoucí vyšetření, jeho adresu, jméno jeho manželky nebo telefon na udané příbuzné. To všechno by měla správná dokumentace obsahovat a vůbec by neměla jen tak někde ležet. Ale stačilo se jen otočit a za sebou jsem měla asi 10 regálů se štítky jmen od A do Z. Skříňky byly na klíček, ale klíček byl u každého z nich v zámku.
Uplynula půlhodina a já tam stále čekala. Za půlhodinu už jsem mohla mít pár informací přečtených. U umyvadla stál vozík s injekčními stříkačkami a jehlami zabalenými zvlášť. Vedle stálo několik ampulek s léky na bolest. Pracovala jsem na chirurgii, takže jsem jich pár poznala jen podle vzhledu krabičky. Po další čtvrt hodině čekání by si nikdo nevšiml, že si jednu ampulku beru spolu i s jehlou a stříkačkou. No, on by si nikdo nevšiml ani toho, kdyby lék šel rovnou do mé žíly. Pod vozíkem byl kyblík s použitými jehlami.
Myslela jsem, že lékař je někdo, komu svěřujeme své problémy, on nám pomůže a nechá si je pro sebe. Ale tady tento systém zřejmě nefunguje. A o těch lécích, to raději bez komentáře. Za celou dobu čekání přišla sestřička jednou a jen proto, aby si něco vyhodila do koše. Třeba systém funguje tak, že schválně pouští do té místnosti (stále nevím jak jí nazval, čekárna to rozhodně není) vždy dva lidi a tak je pravděpodobnost krádeže léků nebo něčeho jiného, menší.