Mám teď spoustu času na přemýšlení. Díky tomu, že jsem byla obdařena výpovědí, už nemusím dělat že pracuji. Je to snazší, ale jako všechno, má to i druhou stranu. Mám už sice výpověď podepsanou, ale co když mě budou chtít, ale nevezmou, protože viděli že jsem nic nedělala. Jenže nemám co dělat a tak je pro mě pohodlnější počítat s tím, že tady práci už nedostanu.
A proč vlastně tohle všechno a proč mě to tady nebaví? Nemám zkrátka pocit, že bych někam patřila. Nemám pocit, že dělám něco užitečného. Sice si nemůžu vzít dovolenou na celý den, protože nikdo neumí práci, co tu dělám já, ale cítím že je to naprosto nepotřebná činnost. Nejsem v žádném týmu, nepatřím do žádného kolektivu. Nepracuji na ničem, co by se dalo dostat někam dál.
Každý kdo tady sedí semnou tu sedí jen proto, aby měli vyděláno. Dělají svojí práci aby mohli jít do lepší restaurace, koupit si dražší košili, vymakanější mobil a jiné „DÚLEŽITÉ“ věci bez kterých se nedá žít. Na prstech jedné ruky bych spočítala kolik je v naší firmě lidí, co svojí práci dělají se zapálením a s tím, že to jejich osobnost dostane někam dál.
Až teď jsem pochopila, proč mi moje maminka stále říkala, ať se učím, neflákám se a co by za to dala kdyby mohla chodit do školy. O všechny studentské výhody jsem přišla nedávno, tak nemusím dlouho vzpomínat. Zmizela bezstarostnost, příchod domů ve 3 hodiny, uvařený oběd a kapesné. Upřímně musím říct, že mi škola nechybí. Ale vždycky jsem rodičům záviděla, že když přijdou z práce domů tak se nemusí chystat do práce. Tak jako já musela do školy. Teď už se chystat nemusím, ale domů přijíždím kolem 7 hodiny, o oběd se musím postarat sama a s penězi se mohu spolehnout jen na sebe. Až teď vidím každou korunu za potraviny ( i když jsem si v nakupování nikdy nevymýšlela), za účet na mobil, za oblečení, za zábavu.
Částka na výplatní pásce je dána také krajem nebo městem (Žďár nad Sázavou) ve kterém pracujete. A je v podstatě jedno na jaké jste pozici. Ale přesto mě zarazilo, jak někdo dokáže vyjít s o něco málo více penězi než mám já (Praha), tak nějak živit tříčlennou rodinu a ještě si něco naspořit.
Samozřejmě že je zbytečné chodit každý den na oběd, kupovat si oblečení když máte plnou skříň, kupovat si nový mobil když mobil máte, chodit do kina když je dnes všechno ke stažení, chodit do posilovny na běhací pás když můžete jít běhat do přírody a hromadu dalších věcí. Všechno si to uvědomuji, ale všechno můžu vysvětlit.
Když vás lákají kamarádi a „kamarádi“ na oběd, když víte že vás takový oběd zasytí tak, že nebude muset celé odpoledne vykupovat automat nebo když jen chcete jít do společnosti a vypadnout od sezení u počítače, tak jasně že řeknete ANO, JDU NA OBĚD!
Až příliš věcí svádím na to, že jsem ženská. Někdy hraju typické chování nás žen a mojí výmluvou pak je, že jsem přece ženská. Jsem a proto chci oblečení. Chci každý den chodit v něčem jiném. Chci aby mi ostatní kolegyně záviděli a kolegové chválili. To nám ženám museli naprogramovat vteřinu po porodu. Jiný vysvětlení nemám.
Nový mobil jsem si původně kupovat nechtěla. Původně jsem totiž nechtěla dotykový telefon nikdy používat. Ale jak ho jednou zkusíte, poznáte ty výhody a všechny ty aplikace které ani nepotřebujete, tak jde těžko odolat. Je to vážně hloupost chtít nový mobil, když vám ten starý stále funguje a stačil vám doposud. Vážně hloupost…
Tak na kině mě především láká lepší zvuk, lepší obraz a možná to, že jsem mezi lidmi. Mám doma sbírku filmů za kterou bych šla sedět tak na 50 let. Viděla jsem je všechny z pohodlí domácího krbu, ale kino to je zážitek. Zážitek, za který si v dnešní době vypleníte peněženku ani nevím jak.
Myslím, že jsem vždycky uměla dobře argumentovat. Někde v hloubi duše ale cítím, že to jsou jen výmluvné argumenty. I bez toho všeho jde totiž žít…
Žádné komentáře:
Okomentovat